Portugal ERICEIRA -Práce v surf campu

✨ OBSAH:

1. Termíny

2. Práce

3. Ubytování

4. Jídlo

5. Lidé

6. Surfování

7. Cestování po Portugalsku

8. Počasí

9. Moje zkušenost

---

1. 📅 DATUM - TERMINY

   
   

   Někdy vás život překvapí tím nejlepším způsobem. Po měsících hledání práce v zahraničí jsem konečně dostala nabídku — úplně na poslední chvíli. Každý, kdo to někdy zkusil, ví, jak je to těžké: ta nejlepší místa se obsazují dlouho dopředu a příležitosti mizí rychle.

   Doma v Česku jsem byla sotva deset dní, když nabídka přišla. Letenku jsem si koupila na neděli 5. října z Prahy a cena byla docela příznivá. Práce je jen na jeden měsíc a jde o dobrovolnickou pozici v surf campu v Ericeiře v Portugalsku. Nejprve jsem si řekla: „Proč ne?“ I když je to krátkodobé, cítila jsem, že je to ten správný krok.

   Teď je doma kolem 12 °C — takže představa, že pojedu na portugalské pobřeží, zní jako dokonalá změna. Nikdy předtím jsem v Portugalsku nebyla a s mým nadcházejícím šestimesíčním pracovním pobytem v Maroku to beru i jako dobrodružství a malý trénink. Chci zjistit, co všechno obnáší život a práce v surf campu, než začnu s něčím větším.

   Zatím jsem si nekoupila zpáteční letenku. Pokud tam bude víc místa a já se budu cítit dobře, zůstanu déle. Vždyť ty nejlepší cesty jsou stejně ty, které nemají pevně daný konec. ✨

2. 🏄‍♀️ PRÁCE:

   
   

   Moje dobrovolnická práce v surf campu je hodně různorodá. Čeká mě rozvrh 6 dní v týdnu, přibližně 5 hodin denně, a k tomu jeden volný den na objevování okolí.

   Někdy pracuji ve surfové škole — rezervuji lekce, pomáhám s půjčováním vybavení a dělám i ty méně zábavné věci, jako je mytí neoprenů a čištění surfů. Jindy jsem přímo v surf campu, kde připravuji snídaně, uklízím společné prostory jako kuchyň nebo obývák a občas pomáhám s check-inem hostů.

   Na oplátku mám k dispozici sdílený pokoj (až se 6–7 dalšími dobrovolníky) a vlastní koupelnu. Snídaně jsou zahrnuté a také máme k dispozici výběr surfových prken určených jen pro dobrovolníky, takže se můžu přidat na surfové session, kdykoli je čas.

   Je to jednoduchý životní styl, ale plný energie, vln a nových lidí každý den.

   Možná to není nijak luxusní — brzká rána, sdílený pokoj, písčité neopreny — ale je to opravdové. Každý den přináší vlny, nové tváře a rytmus života u oceánu.

   A upřímně? Myslím, že to je docela sladký začátek života u moře. 🌅

   Ale víte co? Jsem tady cestovat a objevovat — a to znamená vystoupit ze své komfortní zóny! ✨

3. 🏡 UBYTOVÁNÍ — Můj domov u oceánu

   
   

   Jak jsem už zmínila, ubytování je tady docela jednoduché — sdílený pokoj až pro šest lidí. První týden jsem tu byla se dvěma spolubydlícími, ale ti už odjeli, a teď sdílím pokoj jen s jednou holkou.

   Pokoj je naprosto čistý a útulný, se vším, co člověk potřebuje k pohodlnému životu. V ceně je snídaně a k dispozici je velká společná kuchyně s několika lednicemi a dostatkem místa na uložení vlastního jídla. Čisté povlečení, udržované koupelny — všechno, co je potřeba.

   Trochu to připomíná návrat na internát, ale vlastně se mi to líbí. Patrové postele sice vržou, a sprcha je pořád plná písku (ale to je prostě život v surfařském ráji!).

   A to nejlepší? Dům stojí přímo v centru města, jen tři minuty chůze od oceánu. Upřímně, nemohla bych si přát nic lepšího. Dokonce mi nabídli, abych tu zůstala ještě další měsíc — a samozřejmě jsem řekla ano!

   Pro teď jsem prostě šťastná, že můžu tohle místo nazývat domovem. 🌊✨

4. 🥖 JÍDLO:

   
   

   Jídlo v Portugalsku je prostě skvělé! Rozdíl oproti jídlu v Londýně je opravdu znát — chléb chutná jako opravdový chléb, ovoce je plné chuti a téměř každá zelenina působí, jako by byla přímo ze zahrádky. Kombinace oceánského vzduchu, maloměstské atmosféry a místních surovin dělá ohromný rozdíl v kvalitě.

   Většinu dní žiji z lehkých salátů — jednoduché, čerstvé a ideální pro život u moře. Ale ty veganské pekárny… jsou mou slabostí. Prostě odolat nemohu. 🍰

   Jíst vegansky tady není vždy úplně jednoduché. V restauracích není mnoho možností a většina lidí vlastně ani nezná rozdíl mezi veganským a vegetariánským jídlem — ale upřímně, to mi vůbec nevadí. Nejsem tu od toho, abych chodila po restauracích a utrácela peníze za drahá jídla. Toto je život u oceánu, ne dovolená, a já miluju, že to držím jednoduché.

   Přesto jsem si jednou dopřála návštěvu restaurace Don Quixote, nedaleko Ericeiry. Je umístěná v starém větrném mlýně s naprosto neuvěřitelným výhledem. Atmosféra připomíná kousek Bali (alespoň podle mých přátel — já tam ještě nebyla 😄). Jídlo bylo naprosto senzacionální a na chvíli jsem pochopila, proč se lidé zamilovávají do portugalského pobřeží.

5. 🧡 LIDÉ:

   
   

   Jsem tady teprve asi týden, takže nechci dělat žádné unáhlené závěry — ale zatím jsou lidé neuvěřitelně milí. Od místních v obchodech až po cestovatele v hostelu, všichni mě tu přivítali s opravdovou srdečností.

   Kdo mě zná, ví, že jsem tak trochu společenský motýl — ráda poznávám nové lidi a povídám si s cizinci, kamkoli přijdu. A tady to jde nějak samo. I když jsem si v Duolingu zapnula portugalštinu, většinou stejně mluvím anglicky. Místní jsou ale vždycky trpěliví, ochotní a s úsměvem. Když se ztratím (což se stává docela často), snaží se mi pomoci a nasměrovat mě správně — a vždycky s laskavostí.

   Možná mám prostě štěstí — anebo je pravda, že dostaneš to, co dáváš. Snažím se každý den procházet s úsměvem a zdvořilostí, a zatím to úplně stačí k tomu, aby se otevíraly dveře, vznikaly rozhovory a tohle malé město se začalo cítit jako domov. 🌞

6. 🏄‍♀️ SURFOVÁNÍ:

   
   

   Jak už většina z vás ví, před měsícem jsem měla docela nepříjemnou nehodu při wakeskatingu — vykloubila jsem si koleno. Jo, nic moc… a rozhodně to nikomu nedoporučuji! 🙃

   Ale víte co? Život jde dál. Takže tady jsem — uprostřed surfařského ráje, pořád napůl chromá, ale snažím se z toho vytěžit maximum. Jsem tu už dvanáct dní a ještě jsem se pořádně nedostala na prkno. Občas si ho vezmu jen tak na vlny, abych si zapádlovala při západu slunce a nabila baterky — ale opravdové surfování zatím nehrozí. Moje tělo to prostě nedovolí. Bolí to a na prkno se fyzicky nepostavím, protože koleno je pořád oteklé a plné tekutiny.

   Na místním trhu jsem si koupila propolis od místního včelaře a musím říct, že to hodně pomáhá. Ale pořád nejsem dost odvážná (nebo spíš bláznivá) na to, abych riskovala, že si to zhorším. Takže místo surfování trávím většinu dní plaváním v oceánu — vzduch má kolem 23 °C a voda asi 16 °C, takže se dá plavat i bez neoprenu.

   Většinu času sedím na pláži, medituju, odpočívám a sleduju surfaře — a musím říct, že mě to dělá šťastnější než kdy dřív. Připomíná mi to, proč tenhle život tak miluju. Možná to příští týden zkusím znovu a postavím se — jen tak zjistit, jak to koleno zvládne. Kdo ví, třeba to dopadne líp, než čekám.